když si mě do kanceláře zavolal pan Koťátko, vedoucí dopravy Kladenské Jednoty, a povídá :
˝ Dneska není co vykládat, tak budete bourat vrata u autobazaru.˝
A bylo dojednáno, než jsem se nadál byl jsem spolu s dalšími dvěma kolegy, železnou palicí, klíny a jiným nutným nářadím venku v podzimním chladu. Nikdo nám pořádně neřekl co máme dělat natož jak. Věděli jsme jen, že je zima a že musíme zbourat jeden sloup abychom mohly rozšířit vrata pro nákladní vozy. Dělali jsme co jsme mohli, jeden z nás šel vždy pro pivo zatímco druzí dva se snažili nějakým způsobem rozbít ten strašný železobetonový sloup. Mlátili jsme do něj jak se dalo , ale výsledky nebyly moc povzbuzujíci. Ovšem s přibývajícím pivem se začalo i to málo zdát jako ūžasný výkon hodný stachanovského řádu. A jak nás to učili ve škole. Nepřímá ūměra je--- čím více piva tím menší chuť do práce, ale chuť na pivo roste přímo neūměrně. Ani jsme si v tom zápalu nevšimli, že se na nás už delší dobu dívá příslušník VB.
"No tak soudruzi." Řekl. "Takhle tady být nemůžete. Za půl hodiny tu půjde průvod a sovětská delegace.˝
"Ale soudruhu" namítl jsem vidě příležitost udělat si legraci z třídního nepřítele." Vždyť mi tu plníme plán. Strana potřebuje, aby tahle vrata byla dokončena co nejdříve." Podíval se na mne nedůvěřivě jakobych byl z jiné planety a řekl že chápe , ano stranické ūkoly se musí plnit, ale že jsme špinaví a to by špatně reprezentovalo naší dělnickou třídu. Dal nám pět minut na to abychom zmizeli. Kluci mi samosebou patřičně vynadali za to, že jsem se snažil mařit ūřední výkon. Neviděli v tom, jako já, příležitost si utáhnout z bolševického režimu, ale šanci jít v pracovní době na pivo což byl tenkrát jeden z výdobytků. Než jsem se nadál byli pryč a já zůstal sám. Schovaný za rohem, aby mě příslušnik neviděl jsem usilovně přěmýšlel jak na to. Najednou slyším hudbu provázenou nesouvislými výkřiky typu; "Reagane zhyň!" anebo, " Pryč s neutronovou bombou!"
To byla moje příležitost, naházel jsem si spadané shnilé listí do vlasů, naplnil jím kapsy, nalepil různě na i tak špinavé montérky a vyrazil. Plán byl zcela jednoduchý, půjdu mávat ruské delegaci a svým zjevem zostudím dělnickou třídu. Na kraji chodníku mě padla do oka prázdná popelnice. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se do ní nasoukal jako že se zavřu a na delegaci juknu v poslední chvíli. Jenomže se ukázalo, že i při mé malé postavě by to byl nadlidský výkon a tak jsem se zase začal soukat ven. S blížící se delegací přicházel čím dál větší strach. A pak se to stalo... Dnešní Hajnova ulice nebyla tenkráte moc udržovaná, příkrý svah plný kočičích hlav a nerovností. Nebylo divu, že se popelnice překotila a kutálela i se mnou rovnou směrem k hrdě kráčející Ruské delegaci. Zastavila se nárazem na pouliční lampu asi tak deset metrů od nich. Co bylo dál se moc nepamatuji jen to, jak jsem u výslechu tvrdil pořád dokola, že jsem plnil plán Jednoty a když nám soudruh příslušník řekl, že se máme schovat tak jsem ještě uklízel tu popelnici, ale pak mi došlo, že je pozdě a mám špinavé montérky a tak jsem se chtěl do ní schovat. V podstatě jsem nelhal a jim nezbylo nic jiného než mě pustit.
O mnoho let později, o mnoho starší a rozumnější jsem začal pracovat pro sociální správu Contra Costa County jako počítačový technik. Naše firma se dostala do finanční tísnĕ a ředitel pan John Cullen chodil po distriktech a ujišťoval všechny , že se propouštět nebude. Po týdnu si to zopakoval, ale tentokrát smutně kýval hlavou, že si jako musíme všichni stejným dílem utáhnout opasky. A pár týdnů na to už dával seznamy lidí kteří sice nebudou propuštěni, ale přeřazeni na jinou méně placenou práci. Jsme státní úřad a pracuje tu velké procento svobodných matek. Jestli mě něco náštve, je to nespravedlnost a jestli jsem proti něčemu bezmocný, je to ženský pláč. A tyhle ženy najednou přišly o domy, auta, ale hlavně budoucnost jejich dětí kterou tak usilovně budovaly.
Kamkoliv jsem jen vkročil bylo slyšet pláč a vzlykot. Po několika dalších týdnech nám všem pan Cullen poslal poděkování za pochopení složité situace a zároveň oznámení o přijetí nového ředitele operací...Nebylo těžké zjistit, že nový ředitel bude mít plat $120,000.00 ročně a ještě bude potřebovat sekretářku což by firmu stálo minimálně dalších $60,000.00. Moc jsem nepřemýšlel a napsal výzvu panu Cullenovy aby si to rozmyslel nebo bude zle. Nazval jsem ho prolhaným podvodníkem, typickým politikem s arogancí hodnou ignoranta a bůh ví čím ještě ovšem tak aby mne nemohl soudit za urážku. No a poslal jsem to všem 2500 zaměstnancům. Můj prst byl ještĕ na klávesnici když zazvonil telefon z osobního oddělení a prý proč jsi to udělal? Hned na to mě na vysílačce volal Marco, náš inženýr přes počítačové sítě. " Ajvn proč se vždycky takhle namočíš? Máš to zapotřebí?" Marco dostal příkaz stáhnout můj vzkaz ze serveru.
Šéfová osobního mě chtěla okamžitě propustit, svolala "vojenský" soud který jsem s ūsmĕvem upozornil na první článek ūstavy zaručující právo se svobodně vyjádřit, stěžovat si a míti svoji víru. Oni na to, že ano, ale tohle je firma a platí firemní pravidla. Já zase , že jsem žádná nepodepsal, ale zato jsem přísahal, že budu chránit ūstavu a oni nejsou soukromá firma, ale součást státní správy. No, odložili mé propuštění o týden. Pak si mě znovu zavolali a že prý to se svobodou projevu nemá co dĕlat. Můj přečin byl , použití firemní sítĕ ze své vůle bez předchozího schválení. Na to jsem nemohl nic říct, vĕdĕl jsem , že za tohle nebudu propušten. Ještĕ abych pochopil jak si cení ūstavy mě dali seznam novinových agentur a webstránek kde rádi přijmou a otisknou mé stížnosti a propustily mně na tři dny bez placení. Po několika odvoláních jsem dostal jeden den zaplacený jako extra dovolenou. Když jsem se vrátil do práce každý mě vítal s ūsměvem. Dodnes po tolika letech mě i noví zaměstnanci znají jménem...
Jak tak píši tento článek, koukám na krásný západ slunce nad Cartinezkou ūžinou, myslím na Koperníka a Galilea. Na to jak i v dnešní dobĕ umlčujeme nepohodlné a nežádoucí a je jedno jaký zrovna vládne systém. Myslím na Izrael jak ji každý nutí vyměnit zem za ten samý mír jako jsme my kdysi vyměnili Sudety. Na bezejmenné masy pitomců co dodnes odmítají prostou pravdu ve jménu čehosi o čem sami nic neví a kteří ochotni čehokoliv jdou za svým vůdcem.. Nepřemýšlí, nemusí, oni to ti ředitelé, různí aparátčíci, Gorové, Husákové, Greenpeaceové a jim podobní velekněží myslí dobře. Nebo ne? Vždycky tomu tak přece bylo.
Ale stačí se jen podívat odkud a kam jdou peníze...pak nám to snad všem dojde a s ulehčením si řeknem;
"A přece se točí."
Ano točí, vždycky se točila a ještě dlouho bude, stejnĕ jako my lidé navzdory zkušenostem...pořád zkoušíme stejné dveře...
