Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dvořák, Janáček v San Francisku, národní hrdost a spálená vlajka

30. 06. 2008 23:01:45
Zrovinka, když jsem dorazil domů, zazvonil telefon. “Tak jak se daří?” ptala se mĕ Míla a já byl docela rád, že si budu mít s kým popovídat. Chtĕla, abychom přijeli s Martinou zahrát k ní do Montary − překrásné vísky na útesech nad Pacifikem. http://www.montara.com/

Má tam dům a vzhledem k její profesi doktorky psychiatrie se tam sejde vždy spousta zajímavých lidí http://www.californiacoastline.org/cgi-in/image.cgiimage=5968&mode=sequential&flags=0&year=2002

Protože čtvrtého máme svátky nezávislosti, samosebou že už mám naplánováno jet s partou na Hubertus do Indian Valley, ale na druhou stranu Míla je sympatická ženská, hezky se s ní povídá a strávit večer u oceánu také není k zahození. “Dobrá tedy,” řekl jsem a dohodnuto Bylo mi jasné, že Martina nebude proti. Začal jsem vyndavat nákup z auta, když zazvonila znovu: “A nechtĕl bys v pátek na Dvořáka?” Vyrazilo mnĕ to dech, vždyť nemám co na sebe, krucinál. Nemohl jsem však neodmítnout − Sanfranciský symfonický orchestr a ještĕ v překrásné Davies Symphony Hall http://sfwmpac.org/symphonyhall/sh_index.html to je zážitek na celý život. Navíc moje zmuchlaná nemocná duše už nĕkolik týdnů pije jednu flašku splínu za druhou. Jestli nĕco neudĕlam, bude s ní ámen. Tohle by mohlo pomoct.

A tak se stalo, že jsem v pátek skončil práci už ve dvĕ hodiny. Cestou domů se zastavil ve svém oblíbeném JCPenney (nejsou nejlacinĕjší, ale mají můj vkus) a za $25 si koupil boty, za dalších $39 manžestrové sáčko, pak přidal $11.99 na novou košili a bylo to. Doma jsem skočil do sprchy a vyrazil. Po chvilce jízdy mĕ došlo, že to nestihnu. S Mílou se máme sejít v 5:45 na Civic Centru, a já ještě nejsem ani v Hercules. Nemluvĕ o hledání parkovištĕ... to vždycky zabere alespoň třicet minut. A tak mi napadlo zkusit štĕstí a zaparkovat na metru v El Cerritu. http://www.elcerritochamber.org/ Vlak jel sice hned, ale co vám mám povídat, dorazil jsem o půl hodiny pozdĕji. Naštĕstí, asi díky své profesi, je Míla zvyklá na pitomy mého typu a ani se nezlobila.

Vzal jsem ji za to na “rychlou” skleničku a hurá do divadla. Míla mĕla lístky do první postranní lóže a já si připadal jako president Lincoln. Přednáška začala už v sedum a po krátkém úvodu a povídání o Lutoslawském jsem se mimo mnĕ známých fakt dozvĕděl, že Janáček byl českým nacionalistou (v dobrém slova smyslu) a rusofilem (to už mi neznĕlo tak dobře). Jeho tři dcery mĕly z toho důvodu ruská jména. Janáček prý také založil ruský klub, protože vĕřil, že Češi a Rusové jsou bratři. Ale jakoby četla mé myšlenky po tomto tvrzení se paní na moment odmlčela a dodala: “Tenkrát.”. Na to přehrála ukázku z historické nahrávky Janáčkova Tarase Bulby pořízené v Londýnĕ 1968 na protest Ruské okupace. Z přednášky o Dvořakovi si pamatuji jen to, že chtĕl, aby americká hudba tĕžila z hudby černošské a indiánské, což sám v nadcházejícím kusu nedodržel, ale jinak jsem nestačil pochytit žádné mnĕ ”nové” skutečnosti.

O první přestávce před hlavním programem jsme se konečnĕ sešli s Ravn a Kennym Mílinými sousedy sdílícími naší lóži. Kenny je typický Farmář a Ravn se ho prý takhle snaží kultivovat. Přišli pozdĕji, protože cestou našli napůl shořelou americkou vlajku v odpadkovém koši, kterou si odnesli zpátky do auta. Nebylo jim z toho nejlépe, ale nedalo se o tom moc mluvit, protože se právĕ začínalo.

Nikdy před tím jsem neslyšel o Lutoslawském natož jeho překrásné hudbĕ. Publikum bylo také zcela unesené a pan dirigent se musel 4x vrátit. Jenomže pak přišel Janáčkův Taras Bulba a s ním nĕco, co se dá tĕžko popsat. V sále byla najednou neuvĕřitelná atmosféra... prostĕ jakoby nĕco všecky ty lidi v publiku napíchlo nĕjakým sérem. Zaznĕl poslední tón a vteřinu nebo dvĕ to nĕco viselo ve vzduchu, bylo absolutní ticho, jen dirigent se klanĕl. A najednou lidi začali křičet: “Bravo, BRAVOOOO!” Každý stál a křičel, nĕkteří i pískali, a bylo to jak ve filmu. Koukal jsem, jestli neuvidím létat ve vzduchu kovbojské klobouky a neuslyším střelbu nadšených příznivců. Samozřejmĕ marnĕ.

Všiml jsem si i našich sousedů. Byli stejnĕ jako ostatní unešeni a jako u vytržení. Očividnĕ jim to oběma vzalo dech. O druhou přestávku jsme si zase dali vínko a probírali naše zážitky. Kenny mi řekl, že už má lepši náladu. Vlajku si doma prý spraví. Všichni kolem nás mluvili o nastávajícím Dvořákovĕ opusu 104 a o krásné mladé čelistce Alise Weilerstein http://www.sfgate.com/cgi-bin/object/article?f=/c/a/2008/06/27/DDK411FLTL.DTL&o=0 , která za pár minut bude hvĕzdou Dvořákova Cello Concerto. Než jsme se nadáli, bylo první zvonĕní. Nikdo v ten moment nemĕl ani tušení, co nás v příštích chvílích čeká... Od samého začátku mĕ Dvořákova hudba vtáhla do sebe. Alisin výkon a styl podání byl senzační. Hrála s takovou vervou, že se z jejího smyčce oddĕlovala jedna žínĕ za druhou. Nemohl jsem se ubránit dojetí. Míla si prožívala to samé. Z očí jí tekly slzy jak hrášky. Zkrátka byli jsme jak v tranzu − oba hrdí na své češství a kulturní dĕdictví, které jsme jako národ dali svĕtu. Jak tak poslouchám a přemýšlím o tom všem, všiml jsem si, že Ravn mĕla také červené oči a mokrý kapesník v pĕsti. Vzalo nás to prostĕ všecky. Ovace trvaly snad déle než poslední vĕta koncertu. Oproti Janáčkovým bylo ménĕ pískání a daleko více “Bravo”. Evropan by asi řekl, že ovace na Dvořáka byly “civilizovanĕjší” než ty Janáčkovy.

Venku jsme se rozloučili s Ravn a Kennym a šli si ještě sednout do baru. Bylo si o čem povídat... navíc máme oba tuhle zemi rádi, a tak nebylo divu že půlnoc přišla zcela nečekanĕ. Doprovodil jsem Mílu do garáží a ona mĕ zas na oplátku zavezla na metro. Vlak mi jel témĕř okamžitĕ. Byl plný mladých lidí a turistů. Naproti přes uličku se se mnou pustil do řeči jeden čistĕ oblečený podnapilí bezdomovec, chvilku koukal na program, co jsem držel v ruce a pak mě oslovil: “Na kom jsi byl?” Řekl jsem, že na Janáčkovi a on kroutil hlavou: “Neznám.” Zkusil jsem to teda jinak: “Na Dvořákovi.” “Aha, Dvořák. Kde? V Davies Hall?” No a bylo to. Začali jsme si povídat o muzice. Vyšlo najevo, že má celou sbírku různých verzí Eleonor Rigby. Jaká náhoda − s Martinou hrajeme naší vlastní verzi. V Oaklandu jsem se s ním rozloučil a přesedl na vlak do Richmondu. Tam mnĕ na parkovišti čekalo překvapení − pokuta $25 za parkování.

Už se těším, až si o tom budu povídat s mým Lukášem. Až mu povím, jak jsem se od Američanů dozvĕdĕl nové skutečnosti o sobĕ, o Janáčkovi i o Dvořákovi. Jak jsem si uvĕdomil, že ty naše slzy nebyly jen národní hrdost, ale také proto, že to Mistr prostĕ tak napsal a že by mĕl být na svou zem hrdý, protože dovoluje jeho rodičům býti hrdými na svou rodnou hroudu a zem, ze které pocházejí. Aby nikdy nepálil ničí vlajku , protože jeden nikdy neví, kolik lidí pro ni zemřelo a jak moc pro jiné znamená. Také mu povím o tom bezdomovci a o tom, že když je nĕkdo na dnĕ, nemusí být zrovna hloupý a že když znal Dvořáka, musel znát i Janáčka zcela určitě, o tom není pochyb. Stačilo, kdybych ho vyslovil jako Dženjaček, a hned by byl doma.

Autor: Ivan Suchel | pondělí 30.6.2008 23:01 | karma článku: 18.28 | přečteno: 2433x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Štěpán Bicera

"Sudokopytníku", jsi poslancem

Jak se to těsně po volbách, dle MF Dnes, ve štábu Pirátů doslova ozvalo, napsat nešlo. Nebylo by to v souladu s kodexem a blog by byl odstraněn. Před volbami poslal zmíněný deník vůdci Pirátů omylem dvakrát stejný dotazník.

23.10.2017 v 13:27 | Karma článku: 21.93 | Přečteno: 700 | Diskuse

Olga Pavlíková

Tyto volby znovu potvrdily, že přímá demokracie je ta nejhorší varianta,

alespoň u nás v Čechách. Stačí, aby jeden z nejméně důvěryhodných osob v zemi lidem pochleboval, sliboval jim, osočoval své kritiky a lid mu dal hlas, téměř třicetiprocentní

23.10.2017 v 12:34 | Karma článku: 22.66 | Přečteno: 1175 | Diskuse

Jakub Moravčík

Jsme národ pštrosů? Věnováno především nevoličům

Píšu sem už velmi málo, ale při konstalaci příležitostí po dlouhé době přináším "hudebně-povolební" blog.

23.10.2017 v 12:06 | Karma článku: 4.13 | Přečteno: 142 | Diskuse

Marek Valiček

Řekla jsem si - holka, takhle by to dál nešlo!

"Vostříhala sem si nehty, na ksicht napatlala indulonu, dala kynout těsto a šla jsem na to.", takhle nějak vypadal volební den důchodkyně v roce 2017.

23.10.2017 v 10:02 | Karma článku: 22.61 | Přečteno: 732 | Diskuse

Vladimír Aim

Povolební hra na Mirka Dušína - jak se moc neumazat

Žádné volby v historii ještě nikdy nedopadly dobře úplně pro všechny. Z pohledu „většiny“ opět zvítězilo „Bratrstvo kočičí pracky“ (jako obvykle) a ti jediní správní (ti moji) jsou zase namydlení. Tak to tedy nee!

23.10.2017 v 9:33 | Karma článku: 12.68 | Přečteno: 408 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1674
Jsem Kladeňák jako poleno, ale už dvacet let žiju v Kalifornii. Trochu písmák, trochu potrhlo, deset let za volantem v kladenské Jednotě. A taky muzikant, kdysi jsem hrál se Samsonem v kapele Máci, v Americe se živím porůznu, teď třeba dělám ajťáka pro sociálku. A kromě toho básňuju a taky trochu přednáším. Máme s kamarádkou Martinou kapelu The Bad Czechs, se kterou hrajeme pravidelně v Benicia a okoli San Francisca. www.umimone.com


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.