Tak málo krve mám a ještě mně teče z úst
stroužek tmavé rudé barvy stéká po tváři dolů.
Každé slovo bolí a tak radši mlčím.
Nahý, slepý svou vlastní bezmocností a studem
pozoruji pohůnky v uniformách i bez
jak se horečně snaží něco inkriminujícího najít.
Z roztržené tuby zubní pasty vykukuje růžek stodolarově bankovky.
Naštěstí vytékající pasta milosrdně uschová jediný
důkaz naší zášti vůči socialistické společnosti.
Za další půlhodinu už stojím v hale s naším tříletým
Tomášem. Pláče a chce zpátky k mámě.
Ta ještě někde u výslechu musí dokazovat, že opravdu nevidí,
a že nemá v úmyslu poškodit republiku.
Snažím se Tomášovi vysvětlit že, je to jenom hra na vojáky, když se mě s lítostí
svěří že se mu chce čůrat.
Vedu ho ke dveřím a tu nám zastoupí cestu mladý voják v uniformě.
Beze slova cvakne uzávěrem samopalu a zamíří…
Nikdy v životě nezapomenu na ty nic nechápající dětské oči plné strachu
jako nikdy nezapomenu na ke všemu ochotného vojáka s kamennou tváří.
Nezapomenu na nenávist a sílu, která mě z ničeho nic prostoupila celým tělem.
“Vidíš Tome, je to jenom hra”; říkám a s dost velkým zadostiučiněním ho nechávám vyčůrat
do velkého květináče u vojákových nohou.
O mnoho let později na silnici 101 plnou rychlostí vpřed
Přemítám jaké to vlastně bylo.
Jsem v bezpečí
Relativně šťastný
Úspěšný…
Jen sil mě ubývá každým dnem a každou minutou.
Vždycky jednou za čas musím zajít na skleničku
s vědomím , že až dospěji k neviditelnému bodu
octnu se zase mezi kamarády které jsem opustil a lidmi co jsem nechal za sebou.
Ráno se pak probouzím
se známou slanou pachutí v ústech a
tmavým flekem na polštáři,
Od krve kterou už nikdo
nezastaví.
Too little blood I have and yet it seeps out of my mouth.
Strand red slowly, unwearyingly running down
Every word increases the pain so I keep my mouth shut.
Naked, ashamed and helpless
I am watching flunkies in uniforms
Franticly looking for something.
I can see a piece of a hundred dollar bill sticking out of ruptured toothpaste container.
Luckily effluent paste quickly covers the only evidence of
Our ill feelings towards socialistic republic.
In next thirty minutes I am standing in the hall with our 3 year old Tomas.
He is crying for his mammy whom
is still being interrogated struggling to convince
those numbskulls that her blindness is a real condition
and she really is having no intentions to make any mockery of the republic.
I am explaining to Tomas that this is just a game when he whispers;
“Daddy I want wee wee.”
I take his hand but a soldier in uniform blocks the bathroom door.
Without the word cocks the machinegun and points...
I will never forget those uncomprehending fearful eyes staring at me and the
soldier ready to do whatever it takes.
I will never forget the hatred and the strength penetrating my entire body.
“You see Tommy, it is just a game.” I say and with quite a satisfaction let
him take a leak into a big planter next to soldiers leg.
Years later
Highway 101 full speed ahead and
I am still looking back thinking how it was, wondering..
I am safe now
Relatively happy
Successful
But still weaker every day, every minute
From time to time I have to go and have a few.
Knowing that when I hit the invisible mark I’ll slide back
To my friends and all people I used to know and left behind..
Then I’d wake up to the morning
With a familiar salty sensation in my mouth
And a strange red stain on the pillow
Still feeling the blood
Oozing
