Já vím, teď to zní jako legrace, ale tenkrát mi moc do smíchu nebylo. Nakonec po dlouhých bojích vyplnila formulář a za pár týdnů přijela paní z centra pro výcvik slepeckých psů. Prohlédla si jak bydlíme, kolik máme pokojů, zjistila kolik je kolem parků, jaké jsou naše zvyky a kam asi bude budoucí pomocník chodit dělat potřebu. Podle těchto údajů vybere pejska vychovaného a tudíž i zvyklého pokud možno ve stejných podmínkách. Inu, co vám budu povídat, uplynulo pár týdnů a už nám volali ze San Rafael, kde byla škola - výcvikové středisko pro pejsky a jejich nové páníčky a paničky. www.guidedogs.com/site/PageServer
V daný termín jsme přijeli a prohlédli si manželčino dočasné působiště. O pokoj se dělila s jednou paní z Colorada. U každé postele bylo lůžko pro pejska a vedle linky pak pejsčí jídelní koutek. I balkon byl vybaven s ohledem na čtyřnohé pomocníky. http://video.guidedogs.com/files/campus-life.wmv
Šest týdnů uběhlo jako voda a Jason si v novém prostředí zvykl velice rychle. Poslední den se konala oficiální graduace. Tam člověk který pejska, vychoval předal tohoto graduícímu studentovi a vše pak bylo zakončeno perfektní ukázkou psí dovednosti. A aby to nebylo málo, nakonec dárci předali slavnostně finanční dary. Na vlastní oči jsem viděl, jak nějaký chlapík dal škole šek v hodnotě $80.000 a chtěl zůstat v anonymitě. http://www.guidedogs.com/site/PageServer?pagename=news_newsletters_gdn Jason si doma "přečetl" každý kout, pak se žuchnutím v jednom lehl a usnul. Od té doby to bylo jeho místečko. Byl to opravdu hodný a poslušný pes. Žena ho však nikdy nebrala na procházky jak slibovala. Místo toho ležel chudák Jason neustále doma a nebýt občasných výletů s kamarádem Robertem, nedostal by se nikam.
Léta plynula a my se už dávno přemístili ze San Francisca do Concordu http://www.ci.concord.ca.us/slides/slide5.htm na druhé straně zátoky. Jason měl konečně výběh a byl spokojen. Jenomže už byl starší a bylo to na něm znát. Začal se těžko zvedat, nohy se mu pletly a z ničeho nic začal ztrácet orientaci. A pak už to s ním šlo docela šupem s kopce. Žena to léto odjela na pár měsíců do Kladna k rodičům a já zůstal doma s Jasonem. Jednoho rána už ani nevstal a po krátké prohlídce jsem si všiml, že se mu uplně propadla lebeční kost zrovna nad levým okem. Věděl jsem, že je zle a co musím udělat. Celé dopoledne jsem se odhodlával k tomu činu , nakonec jsem šel pro obojek a vzal Jasona do auta. Očividně mu nebylo nejlíp a cestou mi několikrát položil hlavu do klína. Zaparkoval jsem u Animal Control http://ca-contracostacounty.civicplus.com/index.asp?nid=59 a chtěl pustit Jasona ven z auta, ale jako by se mu nikam nechtělo. Jen na mě smutně koukal svýma chápajícíma očima. Neměl jsem sílu zatáhnout za obojek, natož škubnout, a tak jsem tam stál a jemně natahoval vodítko.Jako by věděl, co ho čeká, se pomalu začal za mnou šourat směrem ke dveřím budovy. Občas zastavil, počkal až se otočím a pozorně mě zkoumal. Bylo mi zle. Zle ze života, z krutosti osudu i z toho, že jak se zdá, manželce je všecko jedno.
U okénka mě přivítala paní se slovy: „Copak se stalo tvému miláčkovi?"
„Je starý a má propadlou lebku." Odpověděl jsem potlačujíc slzy.
„Aha a ty chceš..." zarazila se uprostřed věty, asi na mne musel být strašný pohled.
Otevřela dveře a soucitně mi pomohla k lavici u stěny chodby.
„Posaď se", řekla jemně, jak to jen ženy umí, když vidí uplakaného chlapa.
Jason seděl vedle mne, jeho upřené oči jsem cítil až v žaludku.Věděl, co se stane. Musel to vědět, každý jeho pohyb naznačoval napětí a strach. Instinktivně se ke mně tiskl jako by hledal záštitu. A pak se otevřely lítací dveře, takové jaké jsou ve všech nemocnicích na celém světě. Věděl jsem, že je to má poslední chvíle s Jasonem. S hlavou skloněnou k zemi jak malé dítě jsem se snažil vrátit čas, zastavit okamžik...modlit se k bohu, kterého jsem do té chvíle neznal.
„Budeš chtít vodítko vrátit?", ptala se sestra.
„Ne."
Stále jsem upřeně koukal k zemi, na kterou začaly kapat mé veliké slzy. Sestra mi musela otevřít ruku, ve které jsem vodítko svíral a pak si Jasona odváděla pryč. Šel poslušně, ale v lítacích dveřích se zapřel a nechtěl dál, dokud mu sestra nepovolila. Otočil se a koukl na mne přes rameno. Tak nějak jakoby říkal: „To je dobrý, nebul, já budu OK." A pak se ty dveře zavřely a já bulil jak malej Jarda. Dál si pamatuju jen to, že když jedné sestřičce končila služba, přišla za mnou a odvedla mne k autu. Zeptala se, jestli mohu řídit a rozloučila se se mnou. Ten poslední Jasonův pohled si budu pamatovat do posledních dnů. Nikdo mi nikdy nevymluví, že zvířata nemají rozum a nejsou schopná citu nebo komunikace. Stejně jako naše děti jsou čistota a nevinnost sama.
PS: v pondělí zemřel po dlouhém a nerovném boji s rakovinou jeden z mých nejlepších přátel František Hrubý, člověk s velkým Č, manžel, otec, a muzikant jaký se jen tak nerodí. Zakladatel prvních Máků http://www.lenkow.cz/maci.html a já vím na beton, že mě s Jasonem drží místo u stolu Kytaru na klíně a napůl dopite pivo. Stejně jako dřív...ve staré zaplivané putyce U Černé Máry.
Na zdraví kamarádi...a na shledanou.