Každý, kdo má nebo někdy měl pejska, mi potvrdí, že pes dokáže s páníčkem komunikovat lépe než člověk. Myslím tím, že neodmlouvá a většinou, na rozdíl od člověka, jde bez okolků rovnou k věci.
Jason (čti Džejson) byl první slepecký pes mojí ženy. Byl pro mne obrovskou výhrou. Žena tenkrát odmítala jakýkoliv kontakt s vnějším světem. "Na co bílou hůl?" říkávala. "Na co psa, vždyť mám tebe?"
Já vím, teď to zní jako legrace, ale tenkrát mi moc do smíchu nebylo. Nakonec po dlouhých bojích vyplnila formulář a za pár týdnů přijela paní z centra pro výcvik slepeckých psů. Prohlédla si jak bydlíme, kolik máme pokojů, zjistila kolik je kolem parků, jaké jsou naše zvyky a kam asi bude budoucí pomocník chodit dělat potřebu. Podle těchto údajů vybere pejska vychovaného a tudíž i zvyklého pokud možno ve stejných podmínkách. Inu, co vám budu povídat, uplynulo pár týdnů a už nám volali ze San Rafael, kde byla škola - výcvikové středisko pro pejsky a jejich nové páníčky a paničky. www.guidedogs.com/site/PageServer
V daný termín jsme přijeli a prohlédli si manželčino dočasné působiště. O pokoj se dělila s jednou paní z Colorada. U každé postele bylo lůžko pro pejska a vedle linky pak pejsčí jídelní koutek. I balkon byl vybaven s ohledem na čtyřnohé pomocníky. http://video.guidedogs.com/files/campus-life.wmv
Šest týdnů uběhlo jako voda a Jason si v novém prostředí zvykl velice rychle. Poslední den se konala oficiální graduace. Tam člověk který pejska, vychoval předal tohoto graduícímu studentovi a vše pak bylo zakončeno perfektní ukázkou psí dovednosti. A aby to nebylo málo, nakonec dárci předali slavnostně finanční dary. Na vlastní oči jsem viděl, jak nějaký chlapík dal škole šek v hodnotě $80.000 a chtěl zůstat v anonymitě. http://www.guidedogs.com/site/PageServer?pagename=news_newsletters_gdn Jason si doma "přečetl" každý kout, pak se žuchnutím v jednom lehl a usnul. Od té doby to bylo jeho místečko. Byl to opravdu hodný a poslušný pes. Žena ho však nikdy nebrala na procházky jak slibovala. Místo toho ležel chudák Jason neustále doma a nebýt občasných výletů s kamarádem Robertem, nedostal by se nikam.
Léta plynula a my se už dávno přemístili ze San Francisca do Concordu http://www.ci.concord.ca.us/slides/slide5.htm na druhé straně zátoky. Jason měl konečně výběh a byl spokojen. Jenomže už byl starší a bylo to na něm znát. Začal se těžko zvedat, nohy se mu pletly a z ničeho nic začal ztrácet orientaci. A pak už to s ním šlo docela šupem s kopce. Žena to léto odjela na pár měsíců do Kladna k rodičům a já zůstal doma s Jasonem. Jednoho rána už ani nevstal a po krátké prohlídce jsem si všiml, že se mu uplně propadla lebeční kost zrovna nad levým okem. Věděl jsem, že je zle a co musím udělat. Celé dopoledne jsem se odhodlával k tomu činu , nakonec jsem šel pro obojek a vzal Jasona do auta. Očividně mu nebylo nejlíp a cestou mi několikrát položil hlavu do klína. Zaparkoval jsem u Animal Control http://ca-contracostacounty.civicplus.com/index.asp?nid=59 a chtěl pustit Jasona ven z auta, ale jako by se mu nikam nechtělo. Jen na mě smutně koukal svýma chápajícíma očima. Neměl jsem sílu zatáhnout za obojek, natož škubnout, a tak jsem tam stál a jemně natahoval vodítko.Jako by věděl, co ho čeká, se pomalu začal za mnou šourat směrem ke dveřím budovy. Občas zastavil, počkal až se otočím a pozorně mě zkoumal. Bylo mi zle. Zle ze života, z krutosti osudu i z toho, že jak se zdá, manželce je všecko jedno.
U okénka mě přivítala paní se slovy: „Copak se stalo tvému miláčkovi?"
„Je starý a má propadlou lebku." Odpověděl jsem potlačujíc slzy.
„Aha a ty chceš..." zarazila se uprostřed věty, asi na mne musel být strašný pohled.
Otevřela dveře a soucitně mi pomohla k lavici u stěny chodby.
„Posaď se", řekla jemně, jak to jen ženy umí, když vidí uplakaného chlapa.
Jason seděl vedle mne, jeho upřené oči jsem cítil až v žaludku.Věděl, co se stane. Musel to vědět, každý jeho pohyb naznačoval napětí a strach. Instinktivně se ke mně tiskl jako by hledal záštitu. A pak se otevřely lítací dveře, takové jaké jsou ve všech nemocnicích na celém světě. Věděl jsem, že je to má poslední chvíle s Jasonem. S hlavou skloněnou k zemi jak malé dítě jsem se snažil vrátit čas, zastavit okamžik...modlit se k bohu, kterého jsem do té chvíle neznal.
„Budeš chtít vodítko vrátit?", ptala se sestra.
„Ne."
Stále jsem upřeně koukal k zemi, na kterou začaly kapat mé veliké slzy. Sestra mi musela otevřít ruku, ve které jsem vodítko svíral a pak si Jasona odváděla pryč. Šel poslušně, ale v lítacích dveřích se zapřel a nechtěl dál, dokud mu sestra nepovolila. Otočil se a koukl na mne přes rameno. Tak nějak jakoby říkal: „To je dobrý, nebul, já budu OK." A pak se ty dveře zavřely a já bulil jak malej Jarda. Dál si pamatuju jen to, že když jedné sestřičce končila služba, přišla za mnou a odvedla mne k autu. Zeptala se, jestli mohu řídit a rozloučila se se mnou. Ten poslední Jasonův pohled si budu pamatovat do posledních dnů. Nikdo mi nikdy nevymluví, že zvířata nemají rozum a nejsou schopná citu nebo komunikace. Stejně jako naše děti jsou čistota a nevinnost sama.
PS: v pondělí zemřel po dlouhém a nerovném boji s rakovinou jeden z mých nejlepších přátel František Hrubý, člověk s velkým Č, manžel, otec, a muzikant jaký se jen tak nerodí. Zakladatel prvních Máků http://www.lenkow.cz/maci.html a já vím na beton, že mě s Jasonem drží místo u stolu Kytaru na klíně a napůl dopite pivo. Stejně jako dřív...ve staré zaplivané putyce U Černé Máry.
Na zdraví kamarádi...a na shledanou.
