Zrovinka, když jsem dorazil domů, zazvonil telefon. “Tak jak se daří?” ptala se mĕ Míla a já byl docela rád, že si budu mít s kým popovídat. Chtĕla, abychom přijeli s Martinou zahrát k ní do Montary − překrásné vísky na útesech nad Pacifikem. http://www.montara.com/
Má tam dům a vzhledem k její profesi doktorky psychiatrie se tam sejde vždy spousta zajímavých lidí http://www.californiacoastline.org/cgi-in/image.cgiimage=5968&mode=sequential&flags=0&year=2002
Protože čtvrtého máme svátky nezávislosti, samosebou že už mám naplánováno jet s partou na Hubertus do Indian Valley, ale na druhou stranu Míla je sympatická ženská, hezky se s ní povídá a strávit večer u oceánu také není k zahození. “Dobrá tedy,” řekl jsem a dohodnuto Bylo mi jasné, že Martina nebude proti. Začal jsem vyndavat nákup z auta, když zazvonila znovu: “A nechtĕl bys v pátek na Dvořáka?” Vyrazilo mnĕ to dech, vždyť nemám co na sebe, krucinál. Nemohl jsem však neodmítnout − Sanfranciský symfonický orchestr a ještĕ v překrásné Davies Symphony Hall http://sfwmpac.org/symphonyhall/sh_index.html to je zážitek na celý život. Navíc moje zmuchlaná nemocná duše už nĕkolik týdnů pije jednu flašku splínu za druhou. Jestli nĕco neudĕlam, bude s ní ámen. Tohle by mohlo pomoct.
A tak se stalo, že jsem v pátek skončil práci už ve dvĕ hodiny. Cestou domů se zastavil ve svém oblíbeném JCPenney (nejsou nejlacinĕjší, ale mají můj vkus) a za $25 si koupil boty, za dalších $39 manžestrové sáčko, pak přidal $11.99 na novou košili a bylo to. Doma jsem skočil do sprchy a vyrazil. Po chvilce jízdy mĕ došlo, že to nestihnu. S Mílou se máme sejít v 5:45 na Civic Centru, a já ještě nejsem ani v Hercules. Nemluvĕ o hledání parkovištĕ... to vždycky zabere alespoň třicet minut. A tak mi napadlo zkusit štĕstí a zaparkovat na metru v El Cerritu. http://www.elcerritochamber.org/ Vlak jel sice hned, ale co vám mám povídat, dorazil jsem o půl hodiny pozdĕji. Naštĕstí, asi díky své profesi, je Míla zvyklá na pitomy mého typu a ani se nezlobila.
Vzal jsem ji za to na “rychlou” skleničku a hurá do divadla. Míla mĕla lístky do první postranní lóže a já si připadal jako president Lincoln. Přednáška začala už v sedum a po krátkém úvodu a povídání o Lutoslawském jsem se mimo mnĕ známých fakt dozvĕděl, že Janáček byl českým nacionalistou (v dobrém slova smyslu) a rusofilem (to už mi neznĕlo tak dobře). Jeho tři dcery mĕly z toho důvodu ruská jména. Janáček prý také založil ruský klub, protože vĕřil, že Češi a Rusové jsou bratři. Ale jakoby četla mé myšlenky po tomto tvrzení se paní na moment odmlčela a dodala: “Tenkrát.”. Na to přehrála ukázku z historické nahrávky Janáčkova Tarase Bulby pořízené v Londýnĕ 1968 na protest Ruské okupace. Z přednášky o Dvořakovi si pamatuji jen to, že chtĕl, aby americká hudba tĕžila z hudby černošské a indiánské, což sám v nadcházejícím kusu nedodržel, ale jinak jsem nestačil pochytit žádné mnĕ ”nové” skutečnosti.
O první přestávce před hlavním programem jsme se konečnĕ sešli s Ravn a Kennym Mílinými sousedy sdílícími naší lóži. Kenny je typický Farmář a Ravn se ho prý takhle snaží kultivovat. Přišli pozdĕji, protože cestou našli napůl shořelou americkou vlajku v odpadkovém koši, kterou si odnesli zpátky do auta. Nebylo jim z toho nejlépe, ale nedalo se o tom moc mluvit, protože se právĕ začínalo.
Nikdy před tím jsem neslyšel o Lutoslawském natož jeho překrásné hudbĕ. Publikum bylo také zcela unesené a pan dirigent se musel 4x vrátit. Jenomže pak přišel Janáčkův Taras Bulba a s ním nĕco, co se dá tĕžko popsat. V sále byla najednou neuvĕřitelná atmosféra... prostĕ jakoby nĕco všecky ty lidi v publiku napíchlo nĕjakým sérem. Zaznĕl poslední tón a vteřinu nebo dvĕ to nĕco viselo ve vzduchu, bylo absolutní ticho, jen dirigent se klanĕl. A najednou lidi začali křičet: “Bravo, BRAVOOOO!” Každý stál a křičel, nĕkteří i pískali, a bylo to jak ve filmu. Koukal jsem, jestli neuvidím létat ve vzduchu kovbojské klobouky a neuslyším střelbu nadšených příznivců. Samozřejmĕ marnĕ.
Všiml jsem si i našich sousedů. Byli stejnĕ jako ostatní unešeni a jako u vytržení. Očividnĕ jim to oběma vzalo dech. O druhou přestávku jsme si zase dali vínko a probírali naše zážitky. Kenny mi řekl, že už má lepši náladu. Vlajku si doma prý spraví. Všichni kolem nás mluvili o nastávajícím Dvořákovĕ opusu 104 a o krásné mladé čelistce Alise Weilerstein http://www.sfgate.com/cgi-bin/object/article?f=/c/a/2008/06/27/DDK411FLTL.DTL&o=0 , která za pár minut bude hvĕzdou Dvořákova Cello Concerto. Než jsme se nadáli, bylo první zvonĕní. Nikdo v ten moment nemĕl ani tušení, co nás v příštích chvílích čeká… Od samého začátku mĕ Dvořákova hudba vtáhla do sebe. Alisin výkon a styl podání byl senzační. Hrála s takovou vervou, že se z jejího smyčce oddĕlovala jedna žínĕ za druhou. Nemohl jsem se ubránit dojetí. Míla si prožívala to samé. Z očí jí tekly slzy jak hrášky. Zkrátka byli jsme jak v tranzu − oba hrdí na své češství a kulturní dĕdictví, které jsme jako národ dali svĕtu. Jak tak poslouchám a přemýšlím o tom všem, všiml jsem si, že Ravn mĕla také červené oči a mokrý kapesník v pĕsti. Vzalo nás to prostĕ všecky. Ovace trvaly snad déle než poslední vĕta koncertu. Oproti Janáčkovým bylo ménĕ pískání a daleko více “Bravo”. Evropan by asi řekl, že ovace na Dvořáka byly “civilizovanĕjší” než ty Janáčkovy.
Venku jsme se rozloučili s Ravn a Kennym a šli si ještě sednout do baru. Bylo si o čem povídat… navíc máme oba tuhle zemi rádi, a tak nebylo divu že půlnoc přišla zcela nečekanĕ. Doprovodil jsem Mílu do garáží a ona mĕ zas na oplátku zavezla na metro. Vlak mi jel témĕř okamžitĕ. Byl plný mladých lidí a turistů. Naproti přes uličku se se mnou pustil do řeči jeden čistĕ oblečený podnapilí bezdomovec, chvilku koukal na program, co jsem držel v ruce a pak mě oslovil: “Na kom jsi byl?” Řekl jsem, že na Janáčkovi a on kroutil hlavou: “Neznám.” Zkusil jsem to teda jinak: “Na Dvořákovi.” “Aha, Dvořák. Kde? V Davies Hall?” No a bylo to. Začali jsme si povídat o muzice. Vyšlo najevo, že má celou sbírku různých verzí Eleonor Rigby. Jaká náhoda − s Martinou hrajeme naší vlastní verzi. V Oaklandu jsem se s ním rozloučil a přesedl na vlak do Richmondu. Tam mnĕ na parkovišti čekalo překvapení − pokuta $25 za parkování.
Už se těším, až si o tom budu povídat s mým Lukášem. Až mu povím, jak jsem se od Američanů dozvĕdĕl nové skutečnosti o sobĕ, o Janáčkovi i o Dvořákovi. Jak jsem si uvĕdomil, že ty naše slzy nebyly jen národní hrdost, ale také proto, že to Mistr prostĕ tak napsal a že by mĕl být na svou zem hrdý, protože dovoluje jeho rodičům býti hrdými na svou rodnou hroudu a zem, ze které pocházejí. Aby nikdy nepálil ničí vlajku , protože jeden nikdy neví, kolik lidí pro ni zemřelo a jak moc pro jiné znamená. Také mu povím o tom bezdomovci a o tom, že když je nĕkdo na dnĕ, nemusí být zrovna hloupý a že když znal Dvořáka, musel znát i Janáčka zcela určitě, o tom není pochyb. Stačilo, kdybych ho vyslovil jako Dženjaček, a hned by byl doma.
