Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dvořák, Janáček v San Francisku, národní hrdost a spálená vlajka

30. 06. 2008 23:01:45
Zrovinka, když jsem dorazil domů, zazvonil telefon. “Tak jak se daří?” ptala se mĕ Míla a já byl docela rád, že si budu mít s kým popovídat. Chtĕla, abychom přijeli s Martinou zahrát k ní do Montary − překrásné vísky na útesech nad Pacifikem. http://www.montara.com/

Má tam dům a vzhledem k její profesi doktorky psychiatrie se tam sejde vždy spousta zajímavých lidí http://www.californiacoastline.org/cgi-in/image.cgiimage=5968&mode=sequential&flags=0&year=2002

Protože čtvrtého máme svátky nezávislosti, samosebou že už mám naplánováno jet s partou na Hubertus do Indian Valley, ale na druhou stranu Míla je sympatická ženská, hezky se s ní povídá a strávit večer u oceánu také není k zahození. “Dobrá tedy,” řekl jsem a dohodnuto Bylo mi jasné, že Martina nebude proti. Začal jsem vyndavat nákup z auta, když zazvonila znovu: “A nechtĕl bys v pátek na Dvořáka?” Vyrazilo mnĕ to dech, vždyť nemám co na sebe, krucinál. Nemohl jsem však neodmítnout − Sanfranciský symfonický orchestr a ještĕ v překrásné Davies Symphony Hall http://sfwmpac.org/symphonyhall/sh_index.html to je zážitek na celý život. Navíc moje zmuchlaná nemocná duše už nĕkolik týdnů pije jednu flašku splínu za druhou. Jestli nĕco neudĕlam, bude s ní ámen. Tohle by mohlo pomoct.

A tak se stalo, že jsem v pátek skončil práci už ve dvĕ hodiny. Cestou domů se zastavil ve svém oblíbeném JCPenney (nejsou nejlacinĕjší, ale mají můj vkus) a za $25 si koupil boty, za dalších $39 manžestrové sáčko, pak přidal $11.99 na novou košili a bylo to. Doma jsem skočil do sprchy a vyrazil. Po chvilce jízdy mĕ došlo, že to nestihnu. S Mílou se máme sejít v 5:45 na Civic Centru, a já ještě nejsem ani v Hercules. Nemluvĕ o hledání parkovištĕ... to vždycky zabere alespoň třicet minut. A tak mi napadlo zkusit štĕstí a zaparkovat na metru v El Cerritu. http://www.elcerritochamber.org/ Vlak jel sice hned, ale co vám mám povídat, dorazil jsem o půl hodiny pozdĕji. Naštĕstí, asi díky své profesi, je Míla zvyklá na pitomy mého typu a ani se nezlobila.

Vzal jsem ji za to na “rychlou” skleničku a hurá do divadla. Míla mĕla lístky do první postranní lóže a já si připadal jako president Lincoln. Přednáška začala už v sedum a po krátkém úvodu a povídání o Lutoslawském jsem se mimo mnĕ známých fakt dozvĕděl, že Janáček byl českým nacionalistou (v dobrém slova smyslu) a rusofilem (to už mi neznĕlo tak dobře). Jeho tři dcery mĕly z toho důvodu ruská jména. Janáček prý také založil ruský klub, protože vĕřil, že Češi a Rusové jsou bratři. Ale jakoby četla mé myšlenky po tomto tvrzení se paní na moment odmlčela a dodala: “Tenkrát.”. Na to přehrála ukázku z historické nahrávky Janáčkova Tarase Bulby pořízené v Londýnĕ 1968 na protest Ruské okupace. Z přednášky o Dvořakovi si pamatuji jen to, že chtĕl, aby americká hudba tĕžila z hudby černošské a indiánské, což sám v nadcházejícím kusu nedodržel, ale jinak jsem nestačil pochytit žádné mnĕ ”nové” skutečnosti.

O první přestávce před hlavním programem jsme se konečnĕ sešli s Ravn a Kennym Mílinými sousedy sdílícími naší lóži. Kenny je typický Farmář a Ravn se ho prý takhle snaží kultivovat. Přišli pozdĕji, protože cestou našli napůl shořelou americkou vlajku v odpadkovém koši, kterou si odnesli zpátky do auta. Nebylo jim z toho nejlépe, ale nedalo se o tom moc mluvit, protože se právĕ začínalo.

Nikdy před tím jsem neslyšel o Lutoslawském natož jeho překrásné hudbĕ. Publikum bylo také zcela unesené a pan dirigent se musel 4x vrátit. Jenomže pak přišel Janáčkův Taras Bulba a s ním nĕco, co se dá tĕžko popsat. V sále byla najednou neuvĕřitelná atmosféra... prostĕ jakoby nĕco všecky ty lidi v publiku napíchlo nĕjakým sérem. Zaznĕl poslední tón a vteřinu nebo dvĕ to nĕco viselo ve vzduchu, bylo absolutní ticho, jen dirigent se klanĕl. A najednou lidi začali křičet: “Bravo, BRAVOOOO!” Každý stál a křičel, nĕkteří i pískali, a bylo to jak ve filmu. Koukal jsem, jestli neuvidím létat ve vzduchu kovbojské klobouky a neuslyším střelbu nadšených příznivců. Samozřejmĕ marnĕ.

Všiml jsem si i našich sousedů. Byli stejnĕ jako ostatní unešeni a jako u vytržení. Očividnĕ jim to oběma vzalo dech. O druhou přestávku jsme si zase dali vínko a probírali naše zážitky. Kenny mi řekl, že už má lepši náladu. Vlajku si doma prý spraví. Všichni kolem nás mluvili o nastávajícím Dvořákovĕ opusu 104 a o krásné mladé čelistce Alise Weilerstein http://www.sfgate.com/cgi-bin/object/article?f=/c/a/2008/06/27/DDK411FLTL.DTL&o=0 , která za pár minut bude hvĕzdou Dvořákova Cello Concerto. Než jsme se nadáli, bylo první zvonĕní. Nikdo v ten moment nemĕl ani tušení, co nás v příštích chvílích čeká... Od samého začátku mĕ Dvořákova hudba vtáhla do sebe. Alisin výkon a styl podání byl senzační. Hrála s takovou vervou, že se z jejího smyčce oddĕlovala jedna žínĕ za druhou. Nemohl jsem se ubránit dojetí. Míla si prožívala to samé. Z očí jí tekly slzy jak hrášky. Zkrátka byli jsme jak v tranzu − oba hrdí na své češství a kulturní dĕdictví, které jsme jako národ dali svĕtu. Jak tak poslouchám a přemýšlím o tom všem, všiml jsem si, že Ravn mĕla také červené oči a mokrý kapesník v pĕsti. Vzalo nás to prostĕ všecky. Ovace trvaly snad déle než poslední vĕta koncertu. Oproti Janáčkovým bylo ménĕ pískání a daleko více “Bravo”. Evropan by asi řekl, že ovace na Dvořáka byly “civilizovanĕjší” než ty Janáčkovy.

Venku jsme se rozloučili s Ravn a Kennym a šli si ještě sednout do baru. Bylo si o čem povídat... navíc máme oba tuhle zemi rádi, a tak nebylo divu že půlnoc přišla zcela nečekanĕ. Doprovodil jsem Mílu do garáží a ona mĕ zas na oplátku zavezla na metro. Vlak mi jel témĕř okamžitĕ. Byl plný mladých lidí a turistů. Naproti přes uličku se se mnou pustil do řeči jeden čistĕ oblečený podnapilí bezdomovec, chvilku koukal na program, co jsem držel v ruce a pak mě oslovil: “Na kom jsi byl?” Řekl jsem, že na Janáčkovi a on kroutil hlavou: “Neznám.” Zkusil jsem to teda jinak: “Na Dvořákovi.” “Aha, Dvořák. Kde? V Davies Hall?” No a bylo to. Začali jsme si povídat o muzice. Vyšlo najevo, že má celou sbírku různých verzí Eleonor Rigby. Jaká náhoda − s Martinou hrajeme naší vlastní verzi. V Oaklandu jsem se s ním rozloučil a přesedl na vlak do Richmondu. Tam mnĕ na parkovišti čekalo překvapení − pokuta $25 za parkování.

Už se těším, až si o tom budu povídat s mým Lukášem. Až mu povím, jak jsem se od Američanů dozvĕdĕl nové skutečnosti o sobĕ, o Janáčkovi i o Dvořákovi. Jak jsem si uvĕdomil, že ty naše slzy nebyly jen národní hrdost, ale také proto, že to Mistr prostĕ tak napsal a že by mĕl být na svou zem hrdý, protože dovoluje jeho rodičům býti hrdými na svou rodnou hroudu a zem, ze které pocházejí. Aby nikdy nepálil ničí vlajku , protože jeden nikdy neví, kolik lidí pro ni zemřelo a jak moc pro jiné znamená. Také mu povím o tom bezdomovci a o tom, že když je nĕkdo na dnĕ, nemusí být zrovna hloupý a že když znal Dvořáka, musel znát i Janáčka zcela určitě, o tom není pochyb. Stačilo, kdybych ho vyslovil jako Dženjaček, a hned by byl doma.

Autor: Ivan Suchel | pondělí 30.6.2008 23:01 | karma článku: 18.28 | přečteno: 2433x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Havlíček

Bismarckovský model zdravotnictví v Čechách

Proč se u nás tento skvělý model zdravotnictví, stal zdrojem obživy pro různé typy hladojedů a obchodníků, kteří kupčí z našim zdravím??? Jak je možné, že pojišťovny a farmaceutické společnosti na nás tím to způsobem parazitují??

26.6.2017 v 4:36 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 223 | Diskuse

Miroslava Pokorná

Poezie v kuchyni

Některé mé kuchařky jsou notně staré. Když říkám notně, tak třeba z roku 1944. Namátkou: Tajemství malochovatelské kuchyně, podle které jsem kdysi připravovala králíka tak, aby nesmrděl.Knížky o koření a bylinkách. Jídla ze soji

26.6.2017 v 1:29 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 |

Milan Radek

Budou i Evropanky muset chodit v budoucnu zahalené?

Narazil jsem na video s egyptským presidentem Násirem. Mluví o požadavku člena Muslimského bratrstva aby uzákonil zahalování žen, dole zahřmí smích. Někdo zvolá ať si bratr dá hadr na hlavu sám. Hned se mi vybavil president Bellen

26.6.2017 v 0:28 | Karma článku: 30.07 | Přečteno: 742 | Diskuse

Jana Slaninová

Když jedete na houby, minete Portu a skončíte ve vodě

Původní plán, který ráno uzrál v mé šílené hlavě, voněl hříbky na smetaně, jehličím a troškou stínu. Tak jsme se vypravili za dobrodružstvím. V metru jsem náhle změnila plán. A jelo se úplně jinam.

25.6.2017 v 20:40 | Karma článku: 11.77 | Přečteno: 387 | Diskuse

Eva Drunecká

Soros není Bůh

i když si na něj rád hraje a kupodivu mu v jeho božství mnoho lidí pomáhá a většina neodporuje. Vrtochy tohoto přebohatého staříka odborná veřejnost tituluje jako „kontroverzní názory“. Zní to vzletněji.

25.6.2017 v 19:06 | Karma článku: 36.30 | Přečteno: 1073 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1673
Jsem Kladeňák jako poleno, ale už dvacet let žiju v Kalifornii. Trochu písmák, trochu potrhlo, deset let za volantem v kladenské Jednotě. A taky muzikant, kdysi jsem hrál se Samsonem v kapele Máci, v Americe se živím porůznu, teď třeba dělám ajťáka pro sociálku. A kromě toho básňuju a taky trochu přednáším. Máme s kamarádkou Martinou kapelu The Bad Czechs, se kterou hrajeme pravidelně v Benicia a okoli San Francisca. www.umimone.com

Seznam rubrik

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.