Zouvám si boty a procházím do kuchyně. Rozsvěcuji světlo a k mému překvapení za kuchyňským stolem sedí Dáša. Slzy jí kanou na rozbalený balík chleba. Pomalu ke mě zvedá ty svoje uplakané oči; " Dá se tu vůbec něco žrát?" V jejim hlase je zoufalství člověka odsouzeného na smrt...
Prohlížím si chleba a nemohu se ubránit smíchu.
"Dáší," snažím se opatrně.
"Tenhle je z bramborové mouky se skořicí a medem."
"Bože," řekla, " vždyt já tu umřu hlady." A pak se beze slova uklidila do koupelny.
Dáša je úžasně pracovitá. Do školy na angličtinu začala chodit po dvou týdnech a práci si našla sama už po třech měsících. Někdy propadne pesimismu , že se tu naší hantýrku nikdy nemůže naučit a jindy zase přijde ze školy celá štěstím bez sebe. Musím se smát , když si vzpomenu , jak jsem jí nemohl dostat za volant.
"Do toho já nejdu." Řekla tenkrát rezolutně.
"Do takové veliké krávy mě nedostaneš."
A dostal. Zvykla si a teď pro změnu nerada jezdí s druhým menším vozem. Po pár týdnech tréninku jsem jí lstí vylákal na dálnici. Když si uvědomila, kde je , zajela na krajnici, zkřížila ruce a se zarputilým pohledem tvrdohlavé školačky prohlásila to své:
"Do toho nejdu."
A zase šla, dnes jí v malém autě sotva stačím.
Na výletech je Dáša výborný navigátor a druhý šofér ...
http://www.facebook.com/album.php?aid=10824&id=1676415730&l=2c48480a94
Rozumím jí a vidím v ní sám sebe před mnoha lety. Jako já ani ona neví z čeho si vybrat a když už vybere , je to většinou pro našince k nepoužití. Řekněte sami;
okurky v medu, okurky ve skořici, okurky v takovém kyselu , že vás přejde chuť. Nebo co takhle uzené naložené v medu ? Sladký česnekový chléb, ananasová slaná houska, sladká paštika a vrchol všeho sladké máslo , které je ve skutečnosti slané , ale ne zase natolik ,aby mu nemohli říkat sladké.
Vzpomínám si sám , jak jsem po příjezdu do Utica NY v prosincové zimě neustále posouval termostat na 24o kterážto moje akce vždy uhasila kotel a spustila klimatizaci...Odmítal jsem připustit, že by sofistikovaní američané neznali , co je Celsius. A už vůbec jsem nechápal , proč tolik plýtvají energijí když nastavují teplotu na 74o. Minimálně 3x týdně jsem volal na organizaci, zabalený v dekách a třesoucí se zimou. A že jsem neuměl ani slovo anglicky , museli se spokojit jen s mým prozajickým; "help," a hlasitým drkotáním zubů.
Přijeli vždycky. Zapálili kotel, termostat nastavili zpět na 74° a začali mi vysvětlovat něco , z čeho jsem pochopil jen slova "nou" a "Farenheit" a pak už nic.
Byly to těžké chvíle, ale nelituji toho...Stejně jako Dáša nebude litovat, jenže to ona ještě neví.
Držím jí palce...